V neděli se krom tradiční návštěvy u babičky nedělo nic. V pondělí ráno nemůžu najít tričko s logem Anonymous. Mám ho rád, protože bych chtěl být taky chvíli anonymous. Zejména tehdy, když je nablízku Slíma . Tedy ne ani anonymous, ale hlavně ne tlustej. To tričko mám rád , jelikož je černé a černá dělá štíhlá těla. Ale když se podívám do zrcadla, nejsem si tím tak zcela jistý. Posnídám tři rohlíky , džus , odfláknu zuby, ale na gelování kštice si dám opravdu záležet. Dnes odcházím s takovou špičkou na hlavě, že málem poškrábu futra. Sakra prší . Venku leje jak z konve. Cesta na autobus zabere maximálně 300 metrů, ale ty dvě minuty se stanou pro můj účes naprosto fatální . V autobuse se snažím zachránit , co se dá. Ale né ! Když se vidím v odrazu školních dveří , chci se okamžitě anonymous stát. Vypadám jako ten ryšavej chlápek , co mluví v bedně o covidu. Je za osm minut osm. Na školním hajzlíku se snažím zachránit , co se dá . Nicméně gelu na hlavě zbylo pomálu . Mokrý to nevypadá nejhůř, ale děsím se, co bude po první hodině. Máme dějepis. Zvoní . Pomalu se sunu do třídy za neustálé kontroly vlasové fazóny. Učitelka Havlíková je docela milá . Ony ty hodiny dějáku ní utečou docela rychle. Dnes bereme základy české státnosti. Havlíková chce vědět, kdo zná nějakou starou pověst českou. Nikdo . Tak prý kdo ví něco o Horymírovi z Neumětěl. Jelikož se nikdo dobrovolně nehlásí a já mám starost pouze a jen o svůj vlasový porost, vyvolá Bětku . Prý ať se snaží vzpomenout, že o něm musela něco slyšet. Po chvíli usilovného nebo spíše předstíraného přemýšlení ze sebe vypálí: „Jó. To byl ten týpek , co na Šemíkovi přetrekoval Vltavu“. Celá třída se válí smíchy . Havlíková se snaží marně skrýt úsměv a dává ji za dva. Zvoní.
