Deprese trvá. Gumoví medvědi tentokrát účinkovali minimálně. V noci se mi zdálo , že jsem se Slímou na minigolfu . Byl jsem zábavný , vtipný a hlavně hubený . Slíma byla samý cukrblik a zdařile odrážela útoky ostatních holek, které se snažily dostat do mé blízkosti . Zvlášť iniciativně si počínala Bětka. Neustále se přede mnou natřásala tak, že mi její drdol narážel do nosu . Slíma na to , že vo co jí jako gou a ať laskavě ranuje , odkud přišla. Bětka nasupeně poslala Slímu se zdviženým prostředníčkem někam. Nicméně útok byl odražen a já byl jen a jen Slímy. Byl jsem štěstím bez sebe. V tom se z povzdálí ozval vrzavý zvuk dveří a slova „Franto okamžitě hleď vstávat , je půl jedenácté“, mne dostala zpět do reality . Ach jo.
Se zalepenýma očima jsem usedl ke stolu, kde na mne čekala sobotní klasika . Tedy čtyři rohlíky a míchaná vajíčka. Tupě jsem začal požívat jeden rohlík za druhým, prokládaje sousta lžičkou žluté hmoty . Nálada se začala znatelně zlepšovat . U čtvrtého rohlíku jsem byl zase ve formě. „Kofola by nebyla?“, jsem ani nestačil doříct a už jsem ucítil otcovu ruku za svým uchem . „Jestli něco chceš , tak se laskavě zvedni o podej si to sám . Ke všemu potřebuješ stádo pohůnků“. Zazněla obligátní věta. Po třech deci Kofoly mi bylo již blaženě. Můj sen byl nanávratně v dáli a já byl zase Faty takový , jakého jsem znal. Širší dole než nahoře s krůpějemi potu a červenými tvářičkami. Zašklebil jsem se na sebe do zrcadla s pastou mezi zuby. Upřímně ? Nebyl to pěkný pohled. Když jsem hledal vršek o zubní pasty, který mi kamsi zapadl, funěl jsem jak lokomotiva. Už ho mám, ještě kousek. Je pod vanou mrzák. S vypětím sil jsem se k němu dostal , ale už jsem nemohl zpět . „Mamííí“, zavolal jsem a vtom se odněkud ozval praskavý zvuk . Byly to moje trenýrky . Byl jsem na dně . Čtyři rohlíky a vejce jsou vniveč. Jsem zase na dně. Takhle to dál nejde.